AMESŮV POKOJ

Lidé uvnitř Amesova pokoje se zdají mít podivné rozměry. V levém rohu se zobrazují v našem oku nebo v kameře podstatně menší než v pravém rohu. Ve skutečnosti ale tento rozdíl v zobrazení není dán rozdíly v jejich výšce, jak to vypadá, nýbrž jejich umístěním v různých vzdálenostech od našeho oka (kamery). Jakkoliv se totiž tento pokoj jeví jako obyčejná pravoúhlá místnost, má ve skutečnosti nepravidelný tvar. Podlaha, strop a dvě stěny jsou lichoběžníkové. Stejně tak i vzor na podlaze a okenní rámy. Podlaha se navíc svažuje, a není tak rovnoběžná se stropem. Vzájemně rovnoběžné nejsou ani čelní a protilehlá stěna pokoje.

Všechny tyto konstrukční úpravy v součtu způsobují, že podoba Amesova pokoje promítnutá do oka je při pohledu z určeného místa nerozlišitelná od promítnuté podoby normálního pokoje. (Ve skutečnosti identické zobrazení v oku pozorovatele nevytváří jen tyto dvě kompozice; možných konstrukčních podob pokoje je nekonečně mnoho.) Pro pozorovatele, který je při vytváření prostorové představy omezen štěrbinou na jediný úhel pohledu, jsou tak oba pokoje, pokřivený a pravoúhlý, k nerozeznání.

Jak to že ale potom vidíme pokoj vždy jen jedním, a ne jiným způsobem? Při nejednoznačné podnětové situaci máme tendenci – podobně jako u exponátů v prvním pokoji – spolehnout se na zkušenost a vidět scénu obvyklým a nejjednodušším způsobem (zde jako pravoúhlý pokoj). Iluze normálnosti pokoje je natolik přesvědčivá a možnost sledování jiného než pravoúhlého pokoje pro náš mozek tak málo přijatelná, že spíš uvěříme tomu, že lidé či jiné objekty v pokoji jsou v různých místech pokoje různě velcí. Rozměry postav tedy při vnímání škálujeme v závislosti na rozměrech pokoje.

Podle alternativního výkladu důvodů klamavého účinku Amesova pokoje je klíčový tzv. poměr horizontu. Ten je vyjádřen podílem mezi zobrazenou výškou postavy a částí postavy sahající od země k úrovni horizontu. V přirozených podmínkách tento poměr zůstává nehledě na vzdálenost sledovaného podnětu stejný, jedná se o optický invariant. Díky tomu nám přibližující se postavy před očima nerostou a vzdalující se se nezmenšují. Ovšem v Amesově pokoji je kvůli sklonu podlahy hodnota ve jmenovateli vždy stále stejná a s umístěním postavy se mění hodnota v čitateli, a tím i celkový poměr.

Amesův pokoj navrhl Adelbert Ames v roce 1946. Uvedený princip je opakovaně využíván ve vizuálním umění, zejména ve filmu – například ve filmech Alenka v říši divů, Pán prstenů či Karlík a továrna na čokoládu.

/ Ittelson, W. H. & F. P. Kilpatrick. (1951). Experiments in perception. Scientific American, 185, 50–55. /