DOZVUK POHYBU

Po delším soustředěném pohledu na střed otáčející se spirály se nám okolní svět rozvlní. Naštěstí tento možná zajímavý, ale ne zrovna příjemný pocit po pár vteřinách odezní.

Vysvětlení hledejme v činnosti mozku. Každému místu v našem zorném poli jsou přiřazeny neurony, nebo spíš skupiny neuronů, které zvýšeně reagují při pohybu v jednom určitém směru. Když se v našem okolí nic nepohybuje, všechny neurony v oblasti se aktivují ve stejném rozsahu, a nevnímáme tak žádný pohyb. Když naproti tomu nepřetržitě sledujeme pohyb stále stejným směrem, vybraná skupina neuronů reaguje zvýšeně. Mozek si nicméně po čase na konstantní stimulaci přivykne a přenášený signál zeslábne. Pokud právě v tuto chvíli, při plné adaptaci skupiny výběrově reagujících neuronů, přesměrujeme pohled na nehybný obraz, dosud „odpočívající“ neurony kódující pohyb v jiném směru vyšlou mozku silnější signál než neurony adaptované na pohyb v daném směru. Tento nepoměr náš mozek vyhodnotí jako protisměrný pohyb a předměty před našima očima se nám tak po určitou dobu budou zdánlivě roztahovat (po sledování dostředivého pohybu) či smršťovat (po sledování odstředivého pohybu). S pohyby našich očí se přitom tento zdánlivý pohyb postupně přesouvá do jiných částí zorného pole a vzniká dojem vlnění.

Ideální k demonstraci dozvuku pohybu po sledování otáčející se spirály jsou bohaté obrazy, plné detailů a linií, zvlášť oblého tvaru. Proto tak dobře funguje následný pohled na lidskou tvář, fotografii mlhoviny či obrazy Vincenta van Gogha.

K navození adaptace neuronů je možné použít jakoukoliv spirálu střídající bílé a černé plochy. Obzvlášť působivou demonstraci umožňuje použití spirály rozdělené na tři oddělené oblasti s nesouhlasnou orientací, navrženou kouzelníkem Jerry Andrusem.

K dostatečné adaptaci stačí soustředěně sledovat střed spirály 15 až 20 sekund. Intenzita a trvání dozvuku pohybu se nicméně s časem sledování zvyšuje, až do zhruba 30 sekund.

Prožitek dozvuku pohybu popisovali ve svých pracích už v první polovině 19. století Jan Evangelista Purkyně, který si jej povšiml po sledování přehlídky královské jízdy, a Robert Addams po sledování vodopádu a následném pocitu, že vedlejší skála se pohybuje směrem vzhůru. O několik desetiletí později popsal dozvuk pohybu po sledování spirály Joseph Plateau.

/ Mather, G., Verstraten, F. & Anstis, S. M. (1998). The Motion Aftereffect – A Modern Perspective, The MIT Press. /