POHYBLIVÉ OBRÁZKY

Zoetrop a praxinoskop jsou příklady optických zařízení navozujících u pozorovatele iluzi pohybu. Oba přístroje byly navrženy už v první polovině 19. století a spolu s dalšími předznamenaly nástup kinematografie (filmu). Byly využívány pro estrádní představení, která se v té době v Evropě a Americe těšila velkému zájmu.

Zoetrop je tvořen velkým dutým bubnem, do něhož je vložen ručně kreslený pás s jednoduchými obrázky (například akrobat proskakující obručí) zachycujícími několik – nejčastěji dvanáct – postupných fází pohybu. V bubnu je po obvodu vyříznutý odpovídající počet tenkých svislých štěrbin, které umožňují pohled dovnitř, na pás s obrazy. Po roztočení bubnu začnou obrázky viděné štěrbinou splývat a sled oddělených fází se jeví jako pohyb. Rychlost iluzivního pohybu se mění s rychlostí otáčení bubnu, při pomalém otáčení se pak iluze rozpadá. U praxinoskopu jsou průzory v bubnu nahrazené zrcadly uprostřed, jež obrázky po obvodu odrážejí.

Pro českého návštěvníka může být zajímavé, že jednu takovou důmyslnou optickou hříčku fungující na podobném principu navrhl i Jan Evangelista Purkyně. Jeho kinesiskop je zdokonalenou verzí tzv. fantaskopu, u něhož člověk přes štěrbiny sleduje v zrcadle rozfázovaný obraz nakreslený na odvrácené straně otáčejícího se kruhu. Purkyně nahradil zrcadlo druhým kruhem se synchronizovaným pohybem. Byl také nejspíš první, kdo podobný přístroj použil k instruktážním účelům, když s jeho pomocí obecenstvu předváděl tepající srdce a krevní oběh.

Iluze pohybu při sledování statických obrázků byla dlouho vysvětlována tak, že obraz podnětu po dopadu do oka zde zůstává ještě po krátkou dobu „viset“ a při vnímání splývá s obrazem následujícím. Toto vysvětlení se ale později ukázalo jako nesprávné a spíš se zdá, že načasování prezentace jednotlivých obrázků odpovídá době nutné k syntéze dílčích informací o podnětu v mozku.

/ Haroldson, D. (1975). Creators of Life: A History of Animation. New York: Drake Publishers. /