REVERSPEKTIVA

K porozumění zvláštnímu percepčnímu efektu, který tento obraz vyvolává, je potřeba si uvědomit, že prostorové uspořádání okolního světa nikdy nevnímáme přímo, jako nějaký otisk, ale usuzujeme na něj z dílčích informačních zdrojů, z indicií obsažených v obraze promítnutém do očí. Tyto indicie dohromady skládají navzájem souhlasnou mozaiku podoby světa; pravděpodobnost, že by každá ukazovala jinou kompozici, je zanedbatelná. Přesto je možné – pomocí cílené manipulace – tyto dílčí indicie ve svém vlivu postavit proti sobě. Jak náš mozek tento konflikt zvládá? Vnímáme pak okolní prostor trochu tak a současně trochu jinak?

Pravděpodobně nejkomplexnější informační konflikt tohoto druhu můžeme zažít při sledování tzv. reverspektivy. Jedná se o perspektivní obraz, který ovšem není namalován na plošném plátně, jak to u obrazů automaticky předpokládáme, ale na reliéfním podkladě ve tvaru pyramidových výstupků orientovaných směrem k pozorovateli. Vybraná scéna je na obraze zachycena pomocí obrácené perspektivy: Na ustupující části reliéfu jsou nakreslené objekty větší, na vystupující menší. Reálně nejbližší části reliéfního obrazu jsou v portrétované scéně ty nejvzdálenější. Konflikt pro pozorovatele tak spočívá v tom, že skupina informací obsažených v kresbě (velikost objektů, hustota textury, sbíhání linií či pozice na obraze) naznačuje jinou konfiguraci prostoru než reliéfní podkladová deska.

Při prohlížení reverspektivy v klidu bude první skupina informací při vnímání dominovat a my budeme mít nekonfliktní dojem, že se díváme na plochý obraz používající k zachycení prostoru perspektivu, tedy dojem doprovázející sledování obvykle vytvořeného obrazu. Ovšem pokud se začneme kolem obrazu pohybovat ze strany na stranu, dojem prostorovosti zesílí, obraz jakoby ožije, perspektivní výjevy na obraze se začnou otáčet a následovat pozorovatele tam, kam se pohne. Rychlost posouvání jednotlivých částí obrazu (desky) v oku s naším pohybem nám opět něco napoví o prostorovém uspořádání, jež je ovšem nyní zcela opačné než naznačují obrázkové nápovědi. Dvě protichůdné interpretace viděného – sledujeme 2-D obraz vs. sledujeme 3-D reliéf – jsou každá pro náš mozek natolik přesvědčivé, že ten nastalý konflikt nedokáže snadno vyřešit a náš vjem se pak podobá spíše přeludu.

Autorem myšlenky reverspektivy a jejím velkým propagátorem v posledních 20 letech je anglický malíř Patrick Hughes.

/ Papathomas, T. (2002). Experiments on the role of painted cues in Hughes’s reverspectives, 31, 521–530. /